Někdo se asi zbláznil

To prohlásil můj syn, když jsem mu s radostí oznámila, že jsem prodala jedny svoje vyrobené fimo korále z obrázku předešlého článku. Jen jsem je trochu upravila nechala jen dva ty kovové listy a přidala ke korálkům kovové kaplíky a voskové perle fialové. Cena byla sice skoro jen za perle, za mou kreativitu a nápad jen asi dvacka celkem jsem je prodala za 80kč. Je to úspěch, protože poslední dobu se mi zdá, že lidi mají před očima jen vejce. Škoda, že jsem si ten náhrdelník naposled nevyfotila, dokonce jsem i měla tak trochu lítost, když jsem se s ním loučila. Korálky fakt byly povedené. Jen mně to utvrdilo v tom, že lidi chtějí originály a budu dále zkoušet z fima.
Hlavně, že už je ta prokletá zima za námi a mně čekají jen světlé zítřky.

Nastartování

Prvního jsme šli do Háje z Děhylova. Potom byl ohnóstroj a i když jsem se dušovala, že letos na to seru jsem nakonec šla a nelitovala jsem. Bylo to zase něco jiného než vloni. Druhého jsem vyšla s hůlkama. Potřebuju nastartovat organismus. Tělo si pamatuje, že jsem už běhala tak se do toho zase dostanu. Už kvůli těm závistivým babám z mojí bývalé práce to musím dokázat. A ted´chci zhubnout i kvůli tomu Lisabonu, protože se prý nevejdu do sedadla. Ale hlavně to dělám kvůli sobě, tělo mi potom za to poděkuje.

Sny a cesty

V tomto čase plném lásky a napětí, co přinese rok další se i já rozhoduju. Nesplnila jsem vůbec nic v roce 2011. I když jsem k tomu měla krásně nakročeno včera jsem se odhodlala a na váze jsem nevěřila svým očím. PO týdnu , kdy jsem si myslela, že se celkem držím mám 124,5kg. Taky co se dalo čekat, když od léta se nehýbu.
Mám ale plán. Zase začnu. Mám nabídku udělat si cestu do Lisabonu. Brácha tam bude půl roku na nějakém vzdělávacím programu Erasmus se to jmenuje. Zve mně a vzhledem k tomu, že za rok jsem nezhubla ani kilo a měli jsem spolu sázku, že jestli on dostuduje já budu mít váhu aspon´90kg, tak dost prohrávám. Přesto bych tam ráda jela. Za posledních dvacet let, kdy tu máme svobodu cestování jsem byla jednou v Chorvatsku v roce 1997. Možná bych mohla i započítat dvakrát Brno a jednou Prahu jinak sedím tu na prdeli. Jo a jednou jsem byla v Karolince za bráchou. Je fajn cestovat, ale mi dělá problém, že v den návratu mám šílené záchvaty smutku. Tak raději nikam nejezdím.
Takže bych si dala do plánu na příští rok začít zase s pohybem a mít do léta aspon´ 100kg. Chtěla bych být zase tak jak dřív. Nevím, jestli je to možné. Cítím zpomalení organismu po tom, co nemám štítnou žlázu, i když beru léky není to jak dřív. Jasně nikdy to nebude jak dřív s postupem času zjištuji, že ten je jediný spravedlivý a měří nám všem stejně. Ale ta váha 100 by byla jako výhra v loterii.
Vlastně jsem nenapsal o tom snu. Zdálo se mi, že jedu na lodi, ale takové té indiánské pramici. KOnečně z mých snů zmizely ty moje čarodejnice z práce. Doufam.

Něco málo

Včera jsem vyfotila a dnes s pomocí syna dala na stránky, protože včera si všechny náhrdelníky odnesla segra. Moc se jí libily hlavně ty s těmi perletóvými zuby. Přiznám se, že skoro poprvé jsem tak více hrdá na svůj výrobek. Fimové korálky se mi nepodařilo pěkně vyfotit každý je jiný a přitom jsou podobné. V tom to fimo miluju, že si můžu vyrobit svoje korálky.
Nejhůř ale dopadl ten kamínek. Vlastně to není kamen, ale nějaká láva odněkud tady z Moravy z přírody. Je krásně namodralý, ale nepovedlo se mi ho pěně vyfotit.

Řeka života

Jsem v jednom kole stěhování malování a úklid bytu aby bylo RPG spokojeno. Do toho několik objednávek z Fleru a korálku obchod. Myslím že nejmín´dva tisíce mně to stálo. Koupila jsem Honzovi na poličku kámen labradorit. Spolu s kamenem jsem objednala pár komponentů, které budu potřebovat jako doplněk korálků z fima.
Napíšu to, co mně nejvíc trápí a s čím bojuji od té doby, co mně propustili z práce. Vypadám jak vypadám přibrala jsem 30kilo. Sem tam mně vidí někdo z bývalé práce, většinou jak se poflakuje a čeká až budou dvě a bude se moct osprchovat a jít domů. Nevím co dělat, jestli teda nemám chodit už nikam a zavřít se doma u počítače. Už jsem je potkala i v lese, jak šly přes les na naši základnu. Tak už mně viděly i s hůlkama a určitě mně drbou. Jak se z toho začarovaného kruhu dostat. Stejně už žádnou práci neseženu. Poslední naděje, že bych se dala do toho aby se moje postava změnila. To bych možná ustála někde, ale nevím kde. Syn mi řekl, že v Mobisu dělají taky tak staré ženské jako já. Prý tam celou šichtu něco utahují. V padesáti už nebudu mít šanci vůbec.
Včera jsem byla na Ladu. Hodně se toho změnilo, opravdu nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Lada je sice stejná, ale dělá mi problém mambo přeskoč. Kvůli kolena jsem trochu flákala, ale stále mám naději, že ta kila půjdou dolů a já se nebudu muset stydět, že někoho potkám z bývalé práce a mambo přeskoč chacha otoč mi nebudou dělat potíže. A potom ještě někde tu práci. Jsem zralá na psychologa, ale už jsem k jednomu chodila a houby mi pomohl. Snad se mi podaří vyfotit, co jsem udělala z objednaného materiálu-perletóvé zuby.
Je mi úzko, ještě ke všemu s Jarkou je to tak, že mně furt láká do lesa a já od toho zánětu páteře se bojím jít s ní. Ale nejdu ani sama. PO včerejšku nevím jestli budu ještě někdy normálně chodit. Fontana je celá přestavěná, je tam málo vzduchu a nejdou otevřít okna. Na druhou stranu je dobré, že tam chodí jiné ženy než před těmi třemi roky. Mám ráda změnu. Snad tam příští týden zase zajdu.