Začnu konečně žít?

Poslední dobu když čtu některé blogery si píšu svůj článek jen pomyslně v hlavě o čem by asi byl. Potom si řeknu, že to zas nic tak převratného není. Vlastně jsem dospěla do toho stadia, kdy si říkám: Raději nic nechtít, nic nemít o nic neusilovat a tím pádem nic nepo-kaditi.
 Chtěla jsem foták a co se stalo? Zjistila jsem, že vůbec neumím fotit. Ted´leží za sklem, sem tam na něj kouknu a řeknu si: To by bylo, kdybych něco krásného vyfotila, třeba ted´ten podzim, ty opadávající stromy to listí. A nic. Vloni nebo vlastně už předloni jsem odstěhovala s vervou rodiče, ještě jsem pořizovala fotodokumentaci. Letos neb spíš vloni na podzim se stěhoval syn. Byla jsem plna očekávání, co všechno se změní, jak si to tu přestavím, pořídím nový prostor pro korálkování, budu tvořit a ono..Prd Zpočátku jsem měla dost stresu z toho, jak to všechno zvládne a ted´se už jen vymouvám, že je málo světla a zima a podobně. ZImu prostě nesnáším, ale bude to na jaře lepší?
 Jediné co mi zatím dělá radost je moje francouzština, to že jsem se dala do studia. Postupně, jak se učivo ztěžuje, mně i tento entuziazmus opouští. Naštěstí mám dobrou le professeur v Alliance francaise Ostrava. Každou hodinu je nějaké zpestření, bud´přijde ona s nějakou perličkou, nebo někdo řekne nějakou blbost a všichni se smějou. Hlavně si vzpomínám, že se poprvé smáli mi, když jsem na první hodině říkala, že ráda chodím do kina a nemohla si vzpomenout, jak se francouzsky řekne kino tak jsem řekla prostě po ruski kinó. To byl výbuch smíchu. Naposled se mi smáli, když jsem profesorce místo že nebudu v sobotu večer rozhodně vařit, rozuměla, že nebudu v sobotu večer pařit. Jsem se jí zeptala, že jak se to říká. A je to slovíčko vůbec ve francouzštině? Jo je říká se tomu faite la bamboula čti fet labambula.
 No nevím, jestli budu ve francouzštině pokračovat. Zatím si prodloužím ten druhý semestr, protože mi to krom toho, že se něco přece jenom naučím dává ten styk s lidma. Nemám s lidma moc dobré zkušenosti a tady ti lidi jsou trošku jiní, než ti lidi, se kterým jsem přicházela do styku v práci. Nejsou zlí a snaží se pochopit druhého, pomoci. Máme tam dole takovou kavárničku, je to všechno takové lidské. I když letos opravdu budu muset šetřit tak do té francouzštiny musím.
 Nakonec mně překvapilo, že si tu možná někdo i čte, co píšu a Desperádovi teda odpovím na těch 11otázek. Vůbec nevím jak to funguje s tím blogováním. Nikomu jsem o tom neřekla, tak si vlastně jakoby píšu pro sebe možná tu sem tam hodí oko ti dva co mně mají ve sledování, ale nevim no. Prostě mně přestalo všechno bavit.